Vánoční pohádka
Bylo nebylo, jak už to v pohádkách bývá. Za devatero horami a třemi řekami byla mezi dvěma vršky malá vesnička. Žili v ní hodní lidé, kteří se starali o svou práci a děti. Chod a správu vesnice nechávali na panu starostovi a místních radních. Ti pečovali o obec, aby vše bylo v nejlepším pořádku. Dělali chodníky, stříhali trávu, pěstovali stromy.
Jednou, před několika roky, bylo takhle pod večerem, se ale kolem vesnice motal čert. A co se nestalo! Pekelník vlezl komínem rovnou do obecního úřadu, zrovna když tam radní jednali. Chvilku poslouchal a jak to u pekelníků bývá zvykem, hned začal se svým čertovským dílem. Začal všechny přítomné svádět na scestí. Nechal na pány radní působit pekelný oheň jedu lačnosti, zatemnil jim mysl a umrtvil srdce.
Kousek za obcí bylo políčko, kde se pěstovalo obilí. Na tom políčku, a hlavně kousek od něho, žily dobré bytosti, pradávní přátelé lidí, které chtěl čert již dávno vyhnat. A tak radním vnukl čertovský nápad, aby z toho políčka a zahrad udělali místo pro nové domy a hlavně, aby tam vybudovali asfaltovou cestu.
Někteří z radních tušili, že nedělají dobře, protože na tom místě žili skřítci a jiné kouzelné bytosti, které my lidé potřebujeme k životu. Jsou to bytosti země, vody, vzduchu, sluníčka, které nám dělají mírné klima, hezkou zimu, příjemný vánek v létě, déšť, který zalévá políčka a mnoho dalšího dobrého.
Ale my, milé děti, víme, že v tom měl pracky čert, který tyto dobré lidi svedl na scestí a s jejich pomocí ty dobré bytosti chtěl vyhnat, aby lidé potom trpěli.
Ve vesničce bydlela jedna móc malá a móc hezká holčička. Měla maminku i tatínka a ráda si hrála s pejskem. Běhala s ním za vesnicí, zrovinka kousek od toho místa, kde se páni radní chystali asfaltovat cestu.
Vesele na vršku běhala s psíčkem a tu najednou uviděla stařečka. Skoro se ho lekla. Byl tak postaru oblečený a byl moc smutný. Seděl na kamínku, v ruce raneček s holí.
Holčičce byl ten stařeček povědomý. Aby ne, byl to kouzelný staříček, kterého všechny děti ve vesnici znaly.
Byl to dobrý duch toho kouzelného pahorku vedle polní cesty.
A holčička, jmenovala se Kamilka (stejně jako léčivá květinka heřmánku), ho hned slušně pozdravila.
„Dobrý den, staříčku.“
A staříček nic, jen tak vzdychal a sem tam mu slzička ukápla.
Holčička rychle hledala buchtu od maminky, protože věděla, že je to dobrý duch vršku a ten má, jak všichni ví, buchty rád. A snažila se staříčka potěšit:
„Proč pláčeš staříčku?“, ptala se ho.
„Abych neplakal, Kamilko“, znal její jméno, jak to umí všechny kouzelné bytosti. „Musím se odsud odstěhovat. Až tady bude asfaltová cesta a budou tady jezdit auta, už tady pro mne nebude místo. Stejně jako musel odejít vodník i vodní víly a s nimi voda z jezírek. I víla Vřesulka je již na odchodu.“
Ale holčička se moc lekla: „Nikam nechoď staříčku, my děti tě nikam nepustíme! Máme tě tady všichni moc rádi, vždyť ty k nám pošleš skřítka, aby nám našel zatoulaný míček, nebo řekneš zajíčkovi, když jsme smutné, aby nás rozveselil. Ty o nás pečuješ, aby se nám nic nestalo. A když všechny kouzelné bytosti odejdou, tak už budou všechny děti sedět jen doma u počítačů a telefonů, jak to chce čert!“ Byla to moc moudrá a statečná holčička.
„Žádná asfaltová cesta nebude a konec“, řekla Kamilka. Vzala staříčka, který se naoko bránil, za ruku, a dovedla ho na obecní úřad. Tam si dodala odvahy a zaklepala. Vstoupila do jednací síně, staříčka vlekouc za sebou. A tam to všechno pánům radním, s kouzelnou pomocí staříčka, pověděla. I o pozemku na domy i o asfaltce. I o tom, že když asfaltka bude, tak odejdou všechny dobré bytosti vršku, ty, které pečují o květinky, o vodu a s kterými je nám tak dobře.
A ti se divili. Najednou, jako by pánům radním spadla rouška z očí – to udělal Duch Vánoc, staříčkův kamarád – který jim smazal čertovinu z jejich srdíček.
Jeden z nich překvapeně zvolal: „Ó to né, takhle jsme to přece nechtěli.“ A druhý: „Vždyť si tam po práci chodím odpočinout.“ A třetí: „To místo máme všichni moc rádi! A hlavně – čiň čertu dobře, peklem se ti odmění!“ A tak se moc lekli a zastyděli.
A hned se začali radit, jak to odčinit. Nakonec vstal starosta, chytil staříčka za šos a moc se mu začal omlouvat za to, co se kdysi stalo. A že ho nikam nepustí a že tady musí zůstat, děj se co děj. A že asfaltka nebude, aby si děti měly kde hrát a prosil o radu, jak to celé odčinit.
Staříček jenom stál a jaksi kouzelně povyrostl. Potom se usmál a přísně řekl: „Způsobili, napravili. Napravte, co se kdysi způsobilo a žijte jako čestní lidé v lásce a smíru.“
Vtom se ozvala obrovská rána. To jak čert ve vzteku vyletěl komínem.
A tak to všechno dobře dopadlo, přesně jak to kouzelný staříček poradil. Místo asfaltky se zbudovala štěrková cesta, kolem ní rostly krásné květiny a stromy. Kouzelný staříček, nikam neodešel, dokonce zavolal zpátky i své kamarády. A tak se vrátil vodník i víly. V jezírkách se opět zatřpytila voda a vůně divokého vřesu voněla v létě po celém okolí. Bylo to požehnané místo lásky a harmonie, kde si lidé chodili pro radost a odpočinek. A bytosti žijící na pahorku lidem pomáhaly, tak, jak tomu bylo po tisíce let dříve, pokud je lidé nevyhnali.
A Kamilka s pejskem a potom i její děti si často na tom krásném vršku hrávají. A když tam uvidí zajíčka nebo veverku, tak ví, že se na ně kouzelný dědeček dívá a hlídá jejich dětství a jejich dětské sny.
Novinky E-mailem
Přihlašte se k odběru novinek. Budeme vám zasílat zajímavé články a novinky.
