osamocení

Osamocení

Co je to samota? Je to naše vzdálenost od živé síly stvoření od Boha. Vším tím co děláme špatně se od něho odkláníme a vzdalujeme se přílivu života do našich těl a myslí.

Pro ty, kteří s tím nesouhlasí je zbytečné číst dále. Protože jejich odmítnutí je jasné. Pro ty, ve kterých je tato víra se pokusím toto téma rozvést.

Jako lidé jsme různí. Naše potřeby se různí. Některé však máme společné. Je to vzduch, voda, to co nám země poskytuje, je to i to , co si poskytujeme jako lidé, ať se jedná o lásku či přátelství. Bez některých věcí bychom přežít nedokázali. Opravdu není možné nedýchat a žít. Bez některých je možno žít, ale jenom na základě toho, že máme zajištěné ty první věci. Není snad darem přírody z lásky k nám vzduch, voda, Země? To je prvotní projev lásky k nám, který bychom měli vracet stejnou mincí. Málokdo tak činí. Možná i proto nás příroda přestává mít ráda, protože není správné dlouhodobě mít rád někoho, kdo mi ubližuje. To jsou naše vztahy s přírodou, naše tělo čerpá z něčeho, co mu je dáno k radosti a něco za to vrací. To je schopnost zvířat i lidí. Každý ale vidí mezi zvířaty a lidmi rozdíl. Člověk není pouhé zvíře. Něco ho od zvířat odlišuje. A to něco i způsobuje, že na rozdíl od zvířat se chová k přírodě podivně. Nikdo nemůže jmenovat jediné zvíře, které by způsobilo ekologickou katastrofu v přírodě. Jediným takovým tvorem jsme my lidé. Rozdíl je patrný a je způsobený tím, že jako lidé jsme nadáni větší silou než zvířata. A můžeme si na přírodě něco vymoci. A příroda to cítí a začala se nám vzdalovat. Nastává rozchod a osamocení.

To samé se děje i u nás, jako lidí ve vztazích. Čím dále tím více řešíme vztahy silou. Vymáháme si na druhých to a tak jak to chceme my. Nebereme zřetel na vůli toho vedle nás a poté se divíme, že nás opouští, že se s námi nechce bavit. A pokud a to je časté je stejný jako my, potom narazí kosa na kámen a obě strany se snaží prosadit pouze své pohledy, pouze svá řešení. Potom se vlastně obě strany považují za ty chudáky a staví se být osamocenými. Osamocenými však jak značí i toto slovo, těmi, jenž nechtějí být s nikým, těmi jenž chtějí mít sami moc.

Marně bychom tedy u těchto lidí hledali jak v rovině tělesné, tak v rovině duševní schopnost uznat pohled, názor někoho jiného. Takový člověk chce vládnout, panovat. Jenomže pozbyl rozumu, protože vládnout v dobrém slova smyslu znamená sloužit. A takový člověk nechce sloužit nikomu jinému, než sám sobě. Není schopen se podřídit ani základnímu zákonu rovnováhy mezi dáváním a braním a to je základní problém. Chce jen brát a tak jak to chce on.

Je i z této situace východisko. Sice takové, které zdánlivě umenšuje lidskou velikost, ale je jediné správné. A to je nahradit naši vůli vyšší vůlí, takovou, která je správná a jí se všichni podřídit. Jaká taková vůle je? Je totožná s tou, která nám dala základní možnost přežití – vodu, vzduch, Zemi, tělo. S vůlí tohoto velkého stvoření, s Boží vůlí. Schopnost ji uvidět nás postupně vyvede z osamocení a spojí nás s tím, co nás obklopuje a i my tím pádem máme možnost se podílet na přílivu obnovy sil a čerstvosti v nás. Cítění správně postavené sounáležitosti, platných tvorů ve Stvoření, nás naplňuje radostí a svěžestí, ničí pocit malosti a zbytečnosti, vytváří správnou sounáležitost a ta je opak osamělosti.